„Zůstaň poblíž.“

Druhý svatodušní svátek. Třicet stupňů, ani mráček, moře klidné. A celé Nizozemsko mělo zjevně stejný nápad, protože Noordwijk byl plný. Ne nacpaný k prasknutí, ale dost rušný na to, abyste přišli o své dítě dřív, než stihnete vyklepat osušku.

Byl jsem tam s rodinou. Jako obyčejný táta. Jenže — po třiceti letech s dětmi a vodou už mi „být obyčejný táta“ prostě nejde. Pořád se dívám. Říkejte tomu profesní deformace.

Pláž vypadala tak, jak pláže vypadají. Lidi leží na zádech. Děti hrabou jámy. Někdo se vrací se zmrzlinou, co je už napůl rozteklá.

A pak jsem uviděl, jak jde záchranná brigáda.

Žádná siréna. Žádný křik. A právě to většině lidí uniká — čekají drama, a to nepřichází. Je to tiché. Pár lidí se domlouvá, někdo ukazuje, auto odjíždí po písku, aniž by kdokoli zvedl hlavu. Kolem mě se všichni dál opalovali.

Ztracené dítě.

Dělali to tak, jak se má. Rychle, klidně, bez paniky. Našli ho o sto metrů dál, nic se nestalo. Ale sto metrů — na plné pláži, s tím mořem hned vedle — to je dál, než to zní.

A pláž? Dál si to užívala. Nikdo nic nezaregistroval.

A já tam seděl a říkal si: tohle je úplně stejný příběh jako před třiceti lety.

A přesně tohle vidím už třicet let

Bezpečnosti u vody se věnuji celý život. Ne proto, že je to milý koníček — ale protože jinak nemůžu. Třicet let plavecké výuky, prakticky v každém systému, který tahle země zná. Čtrnáct létech jsem stál u bazénu jako plavčík. A od prvního dne jsem předsedou NSWZ.

A ne, opravdu nejsem jediný, kdo tohle vidí. Zeptejte se kteréhokoli plavčíka, instruktora, člověka z brigády — všichni přikývnou. Vidíme všichni totéž. Jenom se mění zoufale málo.

Protože víte, v čem je ten skutečný problém? Nejsou to plavecké lekce. Není to nedostatek záchranných brigád. Není to nedostatek cedulí nebo vlajek. Ty všechny tu jsou.

Jde o něco mnohem menšího. O tu jednu chvíli na osušce, kdy si rodič pomyslí: ale jdi, zůstane přece poblíž.

Tam se to kazí. A tu chvíli jsem ten den neviděl jednou.

Ještě k té holčičce

Necelých deset minut po té záchranné akci ji vidím. Tak čtyři roky, odhaduju. Sama se courá po pláži, po rodiči ani vidu. Nikdo, kdo by ji držel za ruku. Úplně volná, úplně v pohodě, a vůbec netušící, že by to mohl být problém.

Šťouchl jsem do partnerky. Ta to mimochodem sama už taky viděla — pochází taky z plavecké výuky, takže oba máme tu stejnou anténu nastavenou. Šla k holčičce, sedla si k ní, dala se s ní do řeči.

Proč jsem to neudělal sám? Upřímně? Chlap po čtyřicítce, který na plné pláži přijde k cizímu prckovi — to dělá problémy. Neprávem, ale tak to prostě chodí. Tak to udělala partnerka. Vyřešeno.

Pak přišel její bratříček. Tak sedm let, o tři starší. Přišel od osušek, sám, evidentně poslaný, aby vyzvedl sestru. Žádný spěch, žádné starosti ve tváři. Pro něj to byla zjevně ta nejnormálnější věc na světě.

A o pět minut později? Zase se courala sama. Ne hned do vody, ne. Ale ani u nikoho, kdo by na ni dohlížel. Protože tam nebyla žádná hranice. A ani minule to nemělo žádný následek — tak proč by ho mělo teď.

„Zůstaň poblíž“ dítěti vůbec nic neříká

Nechápejte mě špatně, ty rodiče chápu. Sám jím jsem, mám dvě děti. Den u moře s malými dětmi není dovolená, to je dřina. Mazání krémem, stan, kyblíčky, hlad, čůrání, písek úplně všude — a v jednu chvíli si prostě chcete na pět minut sednout na zadek a nic nedělat. Naprosto lidské. Na tom není nic špatného.

Ale „zůstaň poblíž“ — s tím tříleté nebo čtyřleté dítě vůbec nic nezmůže. To není pokyn, to je oblak. Poblíž čeho? Jak daleko je daleko? A mezitím tam to moře jen tak třpytí. Pění, pohybuje se, táhne tě k sobě. Pro batole je to neodolatelné.

Děti v tomhle věku žijí naprosto přítomností. Neutíkají, protože jsou zlobivé. Prostě se jdou podívat. Zkoušejí to. Jdou za tím, co jim upoutá pozornost. A voda nedělá nic zpátky — žádné varování, žádný signál.

Utonutí nevypadá jako ve filmech. Žádné cákání, žádný křik. Je tiché. A rychlé.

A právě tuhle část má skoro každý špatně: utonutí nevypadá jako ve filmech. Žádné cákání, žádný křik, žádné ruce divoce mávající nad hladinou. Je tiché. A rychlé — často půl minuty, někdy míň, a pravidelně přímo vedle lidí, kteří nic netuší. Moře nevolá o pomoc za vaše dítě. Prostě jen čeká.

Sypeme peníze do všeho, jen ne do té jedné chvíle

Záchranné brigády, paráda, opravdu — ti lidé mají cenu zlata a svou práci dělají dokonale. Vlajky, cedule, všechno fajn. Děti se učí plavat, dělají si diplomy, naprosto v pořádku.

Ale o té chvíli těsně předtím se skoro nikdy nebavíme. O těch pěti minutách na osušce. O tom „ale jdi, zůstane přece poblíž.“

Tam se to kazí. Ne ve vodě. Předtím.

Co tedy můžete udělat

Žádná složitá věda. Tři věci, nic nestojí, fungují všude — Noordwijk, Španělsko, bazén za rohem, je to jedno.

1. Udělejte tu hranici viditelnou. Ne „zůstaň poblíž“, ale „až k támhleté vlajce smíš, a ani o metr dál.“ Ukažte ji. Tříleté dítě vlajku pochopí. „Poblíž“ nepochopí.
2. Domluvte se, kdo hlídá. Nahlas. „Skočím k tašce, ty teď dáváš pozor.“ Ne mlčky předpokládat, že se ten druhý dívá — protože pak se za chvíli nedívá nikdo. To se stává častěji, než si myslíte.
3. Reagujte, když se to pokazí. Když dítě překročí hranici a vy ho necháte jít, tak ta hranice je pryč. Konec. Přesně to se tam stalo — nikdo nic neudělal, a o pět minut později se zase courala sama.

„Dopadlo to dobře“ není plán

Ta holčička se tedy o pět minut později zase courala sama. Ne do vody. Ale ani u rodiny. Žádná hranice, žádný následek.

Ten den to dopadlo dobře. Ale „většinou to dopadne dobře“ — na tom se bezpečnost nestaví.

A ne, nepíšu tohle proto, abych v rodičích vyvolával špatný pocit. Píšu to proto, že po třiceti letech pořád sedím na takové pláži se stejným uzlem v žaludku. Frustrace, trocha bezmoci a upřímně řečeno i obyčejný smutek. Protože všechno to začíná tím, že si uvědomíte, že těch pět minut — ano, i ve volný den, i když jste úplně vyřízení — může být tou nejdůležitější chvílí celého vašeho dne.

*Voda má spoustu času. Prostě jen čeká.*

O autorovi

Majitel plavecké školy · předseda NSWZ · zakladatel De WaterExpert a WaterZeker · třicet let výuky plavání, čtrnáct let jako plavčík.