Pomoc! Moje dítě má první lekci plavání, ale starosta to nechápe!

Oblíbené téma na školním hřišti: „Moje dítě zrovna začalo a už se za první lekci hrozně moc naučilo.“ „Moje dítě už postoupilo do další skupinky.“ „Moje dítě to hodně stresovalo, ale paní učitelka to zvládla skvěle a domů šlo s úsměvem.“ „Moje dítě celou lekci absolvovalo s úsměvem na tváři.“

To jsou běžné rozhovory rodičů mezi sebou, když přijde řeč na plavecké lekce. Je to proces, kterým procházejí rodiče i děti a při kterém vyplouvá na povrch dětská pýcha. „Podívej, mami, co jsem dokázal(a)“ nebo „koukej, tati, postoupil(a) jsem do další skupinky.“ To nadšení – ať už trochu hrané, nebo ne – k tomu procesu patří. Děti chtějí, aby na ně rodiče byli hrdí.

A co když po každé lekci přijde jen krátké shrnutí, které vypráví vaše dítě, a rodiče z toho musí sami vydedukovat, jak si vede? Co když dítě mělo takový strach, že celou lekci probrečelo? Co když upadlo a bolí ho to? Co když na něj byla paní učitelka nebo pan učitel přísní – ať už zaslouženě, nebo ne –, jenže tu poslední informaci vám nikdo neřekne a vy netušíte, proč je vaše dítě tak zamlklé? To je ta běžná komunikace mezi rodiči, dětmi a učiteli či koordinátorem, která k tomu patří a musí být. Obavy mají děti stejně jako rodiče. Tohle nelze a nesmíme obcházet.

Se zděšením jsem si včera večer pustil video se starostou Emmenu, Ericem van Oosterhoutem. Reagoval na rozruch, který vznikl kolem QR kódů u bazénů a rodičů, kteří z nejrůznějších důvodů QR kód nemohou nebo nechtějí předložit. Jeho odpověď byla chladná a věcná. Něco, co podle mého názoru v této kauze od otce města není zrovna vhodné. Van Oosterhout je starostou Emmenu už téměř pět let. V rozhovoru, který poskytl při svém nástupu, řekl několik zajímavých věcí. „Mou vášní je vzdělávání. Věnuji se mu už od studií. Moje první práce se týkala dětí, které měly vzdělávací zpoždění. To bylo v regionu Delfzijl. Rovné šance pro všechny,“ uvedl Van Oosterhout v rozhovoru pro Emmer Courant ze 14. března 2017.

„Z pohledu veřejného zdraví je stále rozumné QR kód zachovat a kontrolovat ho u vstupu do bazénu,“ pokračoval Van Oosterhout ve svém výkladu. Podle mého názoru přitom právě z výzkumu TU Delft vyplynulo, že to má svá úskalí. Starostu Van Oosterhouta bych rád osobně poznal a vysvětlil mu, jaký význam mají plavecké lekce, doprovod rodiče, proces, kterým si rodiče a děti musí projít, bezpečnostní hledisko, důležitost kontinuity pro děti a získání jejich prvního diplomu v životě. Jenže tohle by měl Van Oosterhout jako otec, který také stával u bazénu, vědět sám.

Ať už o tom mluvíme dlouho, nebo krátce, podstata zůstává: lidem uniká, že už neexistuje jediný náznak, že by covidový vstupní certifikát zajišťoval bezpečnost lidí v daném prostoru. Kolem nás se nakazí kdekdo. Se dvěma vakcínami, a dokonce i s posilovací dávkou. Na webu gezondheidenwetenschap.be je v sekci ověřování faktů k tomuto tématu uvedeno následující: „Lidé, kteří mají nákazu koronavirem za sebou, si vytvoří protilátky proti viru a jsou na určitou dobu imunní. Tyto protilátky však postupně mizí, takže nová nákaza může znovu vést k onemocnění covid-19. Navíc protilátky někdy proti novým variantám koronaviru fungují hůř. Totéž platí pro očkování: po kompletním očkování jste nějakou dobu chráněni proti covidu-19, ale asi po šesti měsících vás nákaza může znovu učinit nemocnými. Posilovací dávka tuto dobu naštěstí výrazně prodlužuje. Očkování může někdy hůře chránit proti novým variantám. Ze všech těchto důvodů je důležité nadále dodržovat hygienická opatření, jako je mytí rukou, dodržování odstupu, nošení roušky tam, kde je to potřeba, a větrání prostor.“

Vcelku tedy můžete mít pozitivní test úplně stejně jako kdokoli jiný – ať už s vakcínou, nebo bez ní, s posilovací dávkou nebo po předchozí nákaze. Podobné příběhy najdete na NOS i v dalších médiích. Kvůli bezpečnosti to tedy dělat nemusíme. Ať se starostové jako Eric van Oosterhout zastanou svých vlastních obyvatel a neopakují jen řečičky ministerstva VWS. Ať se starostové zastanou dětí a jejich rodičů, kteří nemají hlas, ale za šest měsíců se docela dobře mohou ocitnout ve vodě. Při teplotách přes 30 stupňů děti od vody moc neudržíte.

Krátce řečeno, ať nemusí být zapotřebí 300 soudních sporů, aby otcové a matky měst udělali pro své obyvatele to správné, a to v souladu s rozhodnutím soudu: „Soudce v předběžném řízení proto posuzuje, že hlavním cílem činnosti během ‚plavecké lekce‘ je plavání. Podle názoru soudce v předběžném řízení to není sportovní činnost ani zábava. Děti chodí na plavecké lekce, aby se naučily plavat v zájmu své vlastní bezpečnosti. Hlavním cílem je osvojení si plavecké dovednosti, nikoli sportování. Plavecká lekce tedy není sport.“

Soudce zde velmi jasně hovoří o činnosti, kterou je plavecká lekce. Ať už se sdružení Vereniging Sport en Gemeente, ministerstvo VWS a k tomu více či méně přizvaná NCTV staví na hlavu, jak chtějí. Popis soudce se zde týká činnosti v širokém smyslu, a ne pouze bazénu v Hilversumu.